Úpadek a pád První internacionály

Tento text pochází z knihy “Bakunin: The Philosophy of Freedom” Briana Morrise, vydané Black Rose (ale pokud víme stažené z tisku). V této kapitole Morris diskutuje úpadek Internacionály a Bakuninův konflikt s Marxem.

Mezi basilejským kongresem Internacionály roku 1869 a koncem roku 1871 došlo k velkému růstu Internacionály v Itálii a ve Španělsku, zejména v roce 1869 a to hlavně díky vlivu Bakunina. Roku 1870 generální kongres sto padesáti společností z třiceti šesti oblastí v Barceloně ustavil Španělskou regionální federaci a přijal za její stanovy stanovy Jurské federace (vypracované Bakuninem). A tak, zatímco Internacionála zakoušela znatelný úpadek počtu členů v průmyslových zemích, zejména v Británii, kde žil Marx, rozšiřovala se skoky po latinských zemích. A kdekoli se rozšiřovala, bylo to, jak napsal Paul Thomas, “pod vlivem bakuninismu” (1). Thomas dokonce naznačuje, že Marxova “Občanská válka ve Francii” byla vykalkulovaným gestem, užitím symbolismu Pařížské komuny ke znovusjednocení různorodého hnutí. V té době ale bylo mezi většinou stoupenců Internacionály jen malé povědomí o doktrinálních odlišnostech, oddělujících Bakunina a Marxe – krom Švýcarska. A právě ve Švýcarsku skryté schizma začalo být vyjadřováno institucionálními pojmy.

Na konci roku 1869 přijel do Ženevy Nikolaj Utin a v lednu 1870, když Bakunin opustil Locarno, se Utin stal redaktorem L'Égalité. Utin cítil k Bakuninovi intenzivní odpor a brzy využíval každé příležitosti k tomu, aby jej pranýřoval jako obhájce panslavismu – navzdory tomu, že Bakunin už dávno předtím skoncoval se svými nacionalistickými tendencemi. Utin, ruský exulant stejně jako Bakunin, také začal rozšiřovat staré pověsti o tom, že Bakunin byl carským agentem. Později ve stejném měsíci, v lednu 1870, Utin zorganizoval ruskou sekci Internacionály v Ženevě – v přímé opozici k Bakuninově Alianci – a požádal Generální radu v Londýně o přijetí. Také požádal Marxe, kterého oslovoval “ctihodný doktore Marxi”, aby se stal zástupcem Ruska v Generální radě. Marx to považoval spíše za podivné, ale zdá se, že akceptoval nabídku, zejména, když se Utin zmínil, že by mělo být mezi úkoly nové sekce “veřejně demaskovat Bakunina”. Od té doby Utin pokračoval v zásobování Marxe nevysychajícím proudem informací či dezinformací o Bakuninovi a hrál značnou roli v otrávení vztahů mezi těmito dvěma muži, ačkoli v sobě Marx už dlouho choval dost nepodložené podezření , že Bakunin je prostě politický intrikán zaměřující se na “rozbití” Internacionály. Bakunin ovšem dělal mnohem víc pro rozšíření počtu členů Internacionály než sám Marx, který měl jen malý vliv na anglické odboráře. Utin se, příznačně, poté co pomohl zničit Internacionálu, usmířil s carismem, vrátil do Ruska a skončil své dny jako bohatý vládní dodavatel. (2)

V dubnu 1870 se konal výroční kongres Románské federace, sestávající se ze sekcí z francouzsky mluvícího Švýcarska v malém městečku La Chaux-de-Fonds v Juře. Utin využil příležitosti, jíž mu skýtala Bakuninova neúčast, aby začal ostrým osobním útokem proti němu, citujíce z Něčajevova “revolučního katechismu”, aby dokázal, že Bakunin neuznává ani spravedlnost ani morálku a že je v podstatě nihilistou. To vše přešlo do debaty týkající se žádosti Ženevské sekce o vstup do Federace. Guillaume mluvil na obranu Bakunina a Aliance byla přijata většinou. To vedlo k faktickému rozkolu Internacionály ve Švýcarsku s ženevskou sekcí pod vedením Utina následující Marxe, zatímco Jurská sekce se stala horlivou podporovatelkou Bakunina. James Guillaume a Adhemar Schwitzguebel byly vůdčími členy této druhé skupiny, která se stala známou jako Jurská federace. Generální rada se nakonec uvolila akceptovat jak Ženevskou federaci, tak jurskou federaci jako přičleněná tělesa Internacionály. Je důležité zdůraznit, že tento rozkol znamená opravdový spor v Internacionále mezi libertinskými a státními socialisty. G.D.H.Cole to vyjádřil přesvědčivě. Napsal:

“Tento konflikt nebyl výsledkem nějakého “spiknutí”, ať už na Bakuninově nebo na Marxově straně. Byl důsledkem skutečných rozdílů jak v názorech, tak v charakteru hnutí, které Internacionálu tvořily. Bakunin a Guillaume a španělští a italští vůdci pokračovali ve stále aktivnější propagandě proti Marxovi a Generální radě; ale nešlo o nic zvlášť konspirativního, pokud nepočítáme Bakuninův obvyklý sklon dávat svým nejvšednějším aktivitám konspirační tón. Marx ze své strany, hluboce rozčílen tím, co považoval za nerealistickou pošetilost anarchistů, rozvíjel zhoršenou podobu konspirační mánie, která jej vedla k tomu, že považoval celé antiautoritářské hnutí za hrozivé spiknutí, namířené proti němu samotnému.” (3)

Konflikt mezi Bakuninem a Marxem ovšem dostoupil kritického stádia na nešťastné konferenci Internacionály konané v Londýně v září 1871. Když získali Bakunin a jeho anarchismus širokou podporu mezi internacionalisty ve Španělsku, Belgiim Itálii a Juře, bylo jasné, že Marx a Generální rada jej mohou porazit pouze tím, že jej přehrají. (4) Londýnská koference proto byla do značné míry soukromou a tajnou záležitostí: sestávala se pouze z Generální rady a pozvaných hostů, takřka výlučně stoupenců Marxe. Ze Švýcarska byli pozváni dva delegáti, z nichž jedním byl Utin, ale nikdo z Jurské federace, jeden ze Španělska a nikdo z Itálie. Kvůli válce nemělo žádné delegáty Německo a Francie byla reprezentována pouze uprchlíky, převážně blanquisty. Atmosféra, jak ji popsal E.H.Carr, byla rozhodně a skutečně plně proti Bakuninovi. Krom naznačování, že anarchismus je takřka herezí a zákazu vytvářet oddělené sekce, jedním z nejdůležitějších bodů probíraných konferencí bylo deklarovat, že je pro pracující nezbytné vytvořit jejich vlastní politickou stranu, nezávislou na buržoazních stranách. Za úplné nepřítomnosti anarchistů a se silnou podporou blanquistů toho bylo snadno dosaženo.

Švýcarské skupiny Internacionály, všechny bakuninistické a nepřátelské k Marxovi, okamžitě zorganizovaly svou vlastní konferenci v Sonvillier v Juře v listopadu 1871. Bakunin se nemohl účastnit a vůdčími duchy konference byli Guillaume, Spichiger a Schwitzguebel. Okamžitě odmítli londýnská rozhodnutí a odmítli vůbec uznat, že londýnská konference byl řádně ustavený orgán Internacionály. Odmítli autokratickou moc uchvácenou Generální radou a vyzvali ke znovuzdůraznění toho, že Internacionála je složena z volných federací autonomních sekcí spíše než něčím ovládaným Generální radou. Kongres dal vzniknout “Sonvillierskému oběžníku”, který požadoval okamžitý kongres internacionály, aby diskutoval její strukturu. Oběžník byl přijat se sympatiemi nejen ve Španělsku a Itálii, ale také Belgii. Následkem toho byla Generální rada nucena vyhlásit kongres v Haagu v září 1872. Bylo jasné, že se toto setkání projeví jako významné střetnutí mezi marxistickými a anarchistickými (tj. bakuninistickými) sekcemi Internacionály. Jak se ukázalo, bylo to poslední setkání První Internacionály.

Sonvillierský oběžník byl kritikou základů doktríny formulované Generální radou Internacionály, zejména významu “dobývání politické moci dělnickou třídou”. Oběžník konfrontoval tuto doktrínu názorem, že sociální revoluce by měla zahrnovat “emancipaci pracujících samotnými pracujícími” a že:

“Budoucí společnost nesmí být ničím jiným než zevšeobecněním organizace, kterou si už Internacionála vytvořila pro sebe. Proto musíme usilovat o to, učinit tuto organizaci tak blízkou jak je to jen možné našemu ideálu. Jak se může někdo domnívat, že se rovnostářská společnost vynoří z autoritářské organizace? To je nemožné. Internacionála, zárodek budoucí společnosti, musí nyní svou podobou přesně odrážet naše zásady federace a svobody, a musí odmítnout jakýkoli princip, který má sklony k autoritě a diktatuře.” (5)

Bakunin nadšeně uvítal Sonvillierský oběžník a zasvětil svou energii aktivnímu propagování jeho principů. Marx na něj odpověděl vydáním, jako oběžníku Generální rady, brožurky nazvané “Domnělé rozkoly v Internacionále”, která byla natištěna v Ženevě a rozeslána všem sekcím Internacionály. Nastiňovala Marxovy vlastní názory na Bakunina, a jeho mínění o událostech obklopujících vytvoření Mezinárodní aliance socialistické demokracie. Marx byl k Bakuninovi kritický v mnoha ohledech: kvůli jeho obhajobě totálního zdržování se politiky; kvůli jeho pokusu vytvořit “internacionálu v Internacionále” vytvářením nedorozumění mezi programem Mezinárodního dělnického sdružení (ztotožněného s Marxovým programem) a Bakuninovými provizorními programy; kvůli svému názoru, že vytváření Internacionály jako zárodečně rovnostářské společnosti by pouze oslabovalo organizaci v jejím boji proti vykořisťovatelům. Marx zdá se považoval Bakuninovu Alianci za druh sektářské organizace jakými byli ty ranných utopických socialistů, která mohla pouze brzdit formování Internacionály jako “bojovné organizace proletářské třídy všech zemí”. Také považoval Bakuninovy radikální manifesty za “upovídanost”, která by mohla být použitelná na podporu cílů reakcionářů, což implikuje, že nikdo nemůže publikovat radikální manifesty v případě, že zneklidňují nebo pomáhají buržoazii. I Marxova brožurka ukazuje zásadní rozpor, když chce věřit, že všechny rozpory v Internacionále jsou “domnělé” povahy a že bakuninistické skupiny jsou “podvodným sekcemi”, které buď ve skutečnosti neexistují, nebo jsou to malé kliky skládající se ne ze skutečných dělníků, ale z “právníků, žurnalistů a jiných buržoazních doktrinářů”. To pochází od člověka, který studoval práva na univerzitě, vydělával si na živobytí jako žurnalista (stejně jako byl podporován Engelsem) a jehož celý způsob života byl skrz na skrz buržoazní. Marx byl také posedlý myšlenkou, že Bakunin je intrikán, který zamýšlí nahradit Generální radu svou vlastní osobní diktaturou. Guillaume a ostatní stoupenci Bakunina nalezli v Marxově brožuře mnoho osobních pomluv. Bakunin je údajně popsal jako “kupu špíny”.

Nanejvýš významný kongres v Haagu proběhl řádně počátkem září 1872. Šedesát čtyři delegátů se zúčastnilo kongresu, z nichž většina byli podporovatelé Marxe, protože Italové se rozhodli Kongres bojkotovat. V srpnu 1872 se konal první národní kongres italského socialistického hnutí v Rimini a tam vytvořil Italskou federaci Internacionály. Kongres odsoudil “pomluvy a mystifikace” Generální rady a Marxovu “touhu po autoritě” a proto se rozhodl skoncovat s veškerou solidaritu s Generální radou. Navrhl “všem sekcím, které nesdílejí autoritářské zásady generální rady vyslat své zástupce do Neuchatel ve Švýcarsku za účelem zahájení… antiautoritářského kongresu”. (6)

Bakunin, který nemohl navštívit kongres, ztratil na kongresu mnoho ze své podpory, a pouze šest delegátů, dva z Jury a čtyři ze Španělska, byli stoupenci Bakunina. Generální rada, složená převážně z Marxových stoupenců, blanquistů a německých státních socialistů tvořila většinu Marxovy podpory. Marx znovu naplánoval konferenci tak, že byla přeplněna jeho stoupenci. Ale bylo jasné, že se Marx snaží porazit Bakunina – a myšlenky, které propagoval – nejen početní silou, ale také zničením jeho osobní reputace. Za tímto účelem navrhl Engels dlouhou zprávu Generální rady snažící se ukázat, že Bakunin založil tajnou společnost, Alianci (jejímž hlavním orgánem byl Ústřední výbor Jurské federace), jejíž cíle byly neslučitelné s tím, o co usilovala Internacionála, jíž chtěla dezorganizovat a ovládnout. Engels proto navrhl, že by kongres měl vyloučit Bakunina a všechny současné členy Aliance socialistické demokracie (včetně Jurské federace) z Mezinárodního dělnického sdružení. Během posledního dne kongresu – poté co třetina delegátů už odjela domů – byl tento návrh přednesen kongresu a poměrem dvaceti sedmi pro k sedmi proti – s osmi absencemi – byl Bakunine (spolu se svým přítelem Guillaumem) vyloučen z Internacionály.

Ačkoli bylo málo důkazů o tom, že Aliance existovala jako tajná společnost po roce 1869, byl přesto Bakunin odsouzen. Co zdá se ovlivnilo vyšetřovací výbor prozkoumávající obvinění bylo to, že Marx vytvořil – za zavřenými dveřmi – kopii dopisu, který napsal Něčajev Bakuninovu nakladateli ohledně překladu Marxova Kapitálu.

Bakunin byl proto nespravedlivě vyloučen z Internacionály na těchto dvou základech:

1. Že se pokoušel zavést a málem uspěl v zavedení evropské společnosti nazvané “Aliance” s pravidly, společenskými a politickými názory zcela odlišnými od Internacionály.

2. Že používal klamné jednání, aby se zmocnil části majetku jiných osob, což znamená podvod. (7)

Je jasné, že Marx byl rozhodnut odstranit Bakunina z Internacionály dokonce i kdyby k tomu měl použít ty nejnečestnější metody.

Ale šokující zprávou na kongresu roku 1872 byl překvapivý návrh, prezentovaný Marxem a Generální radou, aby se sídlo Generální rady Internacionály přesunulo do New Yorku. Pro většinu delegátů to bylo naprosté překvapení, ačkoli nicméně hlasovali pro návrh. Co Marxe vedlo k tomuto kroku bylo diskutováno, ale ve výsledku tím Internacionálu zabil. Ale přinejmenším ji přesunem do New Yorku uchránil od Bakuninova vlivu.

Okamžitě po haagském kongresu pořádali anarchističtí členové Internacionály svůj vlastní kongres ve švýcarském městě St Imier. Tvořily jej delegace ze Španělska, Itálie a švýcarského Jury. Bylo to malé shromáždění a delegáti jednomyslně odmítli rozhodnutí haagského kongresu a pravomoci dané nové Generální radě. Seskupili se do volného svazu volných federací Internacionály, držení pohromadě ne autokratickou radou, ale solidaritou a vzájemným přátelstvím. Na chvíli existovaly dvě rivalské Internacionály, ale na konci dekády Mezinárodní dělnické sdružení v podstatě přestalo fungovat. Mezinárodní kongres konaný v Ženevě v září 1873 byl asi posledním životaschopným setkáním. Kongres rozpustil Generální radu a vyhlásil Internacionálu za svobodnou federaci autonomních sekcí s právem každé reorganizovat se tak, jak považují za vhodné.

- Brian Morris -

Poznámky

1. Thomas, P. 1980 Karl Marx and the Anarchists. Londýn RKP, str. 319.
2. Cole, G.D.H., 1954. History of Socialist Thought, díl. II, Marxism and Anarchism 1850-1890. Londýn, Macmillan, str.197
3. Cole, op.cit., str.193
4. Thomas, op. cit., str.320
5. Guillaume v Dolgoff, Sam (editor, překladatel, autor úvodu), 1973 Bakunin on Anarchy, New York; Knopf, str. 45.
6. Hostetter, R. 1958. The Italian Socialist Movement. Princeton, NJ: Van Nostrand, str. 284